Covid nás vyděsil

Téma

Covid nás vyděsil

 

Nikdo nebyl připraven. Nikdo na této planetě.

Neznámý vir nás všechny překvapil a strach se bleskovou rychlostí rozprostřel po celé Zeměkouli, jako by pavouk opředl ohromnou kouli svou sítí. Všechno se zastavilo, a ještě dnes hledáme z toho kokonu cestu ven. Byly nám svázány ruce, vlastně i nohy. Hlavy jsme musely otočit jinak než dřív. Stále ještě bouřlivě diskutujeme o tom, jaké řešení je dobré a které ne. Co je lepší a co už neúnosné? Každý má právo na svůj názor a měl by se svobodně rozhodnout o tom, co omezíme, co pro ochranu svou a druhých uděláme. Těch individuálních pravd je spousta, ale cíl je jen jeden. Chceme přežít. K tomu je však zapotřebí snaha a akční činy. A k nim zas odvaha.

„Budoucnost, kterou chceme, musí být nejdříve vynalezena. Jinak dostaneme takovou, kterou nechceme.“

 

Samozřejmě tápeme v těch všech prognózách a stále se měnících informacích a s jistou nejistotou přemítáme „mám se nechat očkovat nebo nemám?“ Emoce bojují s rozumem a důvěra s nejistotou. „Nevím, nechci, nepotřebuji..“ se honí v hlavách naší populace. Optimisté věří v účinnost očkování a sahají do minulosti s přesvědčením, že ten lék nebo protilátka bude fungovat. Já patřím k těm optimističtějším, ale nejsem naivní a nechci se nechat manipulovat. Jak to máte vy? Bojíte se neznámého? Cítíte se jako myš zahnaná do kouta a bez možnosti úniku? Nebo se tomu všemu vzpíráte či dokonce veřejně bouříte?

Nechci tady polemizovat o dlouhé či krátké době pro testování vakcíny. Ale co chci – to je žít a slušně přežít. Nechci být ohrožením pro druhé a šířit nemoc, která lidstvo tak náhle zaskočila.

Brzy tomu bude 200 let, co se ve Francii narodil geniální chemik a biolog. Louis Pasteur, přemožitel neviditelných nepřátel po celém světě. Píše se rok 1844, a na běžném životě obyčejných Francouzů se stále nic nemění. Víno v sudech občas zkysne a nikdo neví proč. Housenky bource morušového hynou na neznámou nemoc a majitele přivádějí na mizinu. Pokousání vzteklým psem je stále rozsudkem smrti. To vše se už brzy změní, jenom je třeba obrnit se trpělivostí. Viry jsou jiná forma života než bakterie. Vidíme je až dnes, pod mnohem silnějšími přístroji. Vakcínu Louis  vyráběl z míchy králíků, kteří pošli na vzteklinu. Míchu vystavil působení kyslíku a tím začal viry oslabovat. Člověk pokousaný vzteklým zvířetem dostal první den injekci z míchy králíka, který pošel před měsícem, tedy velmi slabou, a další dny stále čerstvější a silnější. Poslední injekce již byla z králíka, který pošel tentýž den. Pasteurova vakcína zachránila již statisíce lidí, protože bez očkování je úmrtnost stoprocentní.

Hledám podobnost Pasteurova vědeckého příběhu a naší současné situace s Covidem. A vidím zde pojítko. Odvaha a vytrvalost. Pasteurova vakcinace pomohla zvládnout vzteklinu, očkování proti Covidu snad taktéž. Na začátku není vše hned dokonalé. Experiment, touha vyřešit a víra v úspěch. Bez toho se ani my neobejdeme.

Píše se rok 2020 a 2021, po celém světě stále řádí Covid. Čísla rostou a klesají. Ochranná opatření se vyvíjejí a mění. Jak jen ten virus porazit? Jak se obrnit? Všichni jsou z těch obav a strachu ochromeni, nešťastní z nepopulárních omezení a jsou už oslabení z dlouhotrvající hrozby. Z nákazy či možné smrti. Velká zkouška pro každého jedince naší civilizace. Vše se změnilo a mezilidské vztahy též.

Ptám se už jinak, než když jsem přemýšlela o potřebách lidstva před dvěma, třemi roky.

Je to zkouška naší lidské vytrvalosti a vynalézavosti? Muselo to přijít? Nebo je to odplata nás lidí za to, že přírodu ničíme a pravidla nerespektujeme? Nebo to byla jen nešťastná náhoda? Nemá velký smysl hledat viníky. Je to prostě dnes jinak. Budoucnost si nastavíme a vybudujeme už na jiných hodnotách, než které byly dřív.

Dnes zatím vládne strach, hořkost, nejistota a mnohdy až znechucení z manipulace. Není to však poprvé v historii lidstva, kdy naši předci nebo i žijící pamětníci čelili katastrofám a obavám. Poprvé to má ještě jinou příchuť. Jakou?

Jsme tvorové vynalézaví a moudří přeci. Komunikační technologie se vyvinuly raketovou rychlostí, věda se pyšní významnými úspěchy. Kam ale dospěla disciplína, proč se oslabila solidarita?

V pátek jsem seděla v ohromné čekárně očkovacího centra na své druhé očkování. Plná hala lidí, ticho vytrhne jen příjmení z amplionu. Desítky očí sledují vyzvaného člověka až kam pohled dosáhne. Až do samého koutu. Namísto terapeutické hudby, kterou slýcháme v hotelích a obchodech tu zvoní jména těch, kteří se rozhodli. Jsou připraveni na vakcinaci a vše s ní spojené. Jsem také připravená a přiznám se, že se malinko obávám toho, co přijde potom. Ale převažuje těšení se na cestování, na možnost jít konečně do kina, na koncert a na plovárnu. Nepřeji si přenášet tuto neznámou nemoc na další a bojím se na Covid onemocnět. Proto jsem tady, v té čekárně, z níž nevidím lidi vycházet. „Co je pak s nimi? Co je pohltilo?“, ptám se v duchu a nikdo mi neodpoví. Nevyzvídám od očkovaných, jak jim bylo po a nečtu ani katastrofické úvahy a nešťastné příběhy těch, co nesklidili úspěch tedy ochranu.  Ale říkám si: “kdyby všichni nebo většina odmítla očkování, jak máme zjistit, že funguje?“ Experiment je odvážný počin, tak bych ho nazvala. A nejen v tomto boji s časem, ke jde vskutku o život, je odvaha zapotřebí.

Co mládež a děti? Kdo jim vysvětlí, že ten šílený vir bez vakcinace nezdoláme? Že jsou neočkovaní určitým nebezpečím pro ostatní? Že se o prázdninách v létě při četných osobních kontaktech a hrách vzájemně ohrožují? Mluví s nimi někdo? Vysvětluje? Možná se ve škole ještě neučili o slavném vynálezci první vakcinace o panu Pasteurovi, možná ani neví, že právě díky jeho revolučních technologii – pasterizaci – mohou být mléko bezpečně. Možná to neví ani jejich rodiče, že očkování pomohlo ochránit před dalšími nemocemi.

Pojďme jim to tedy říci a vyvést je z obav, že očkování nepomůže.

Nejsem žádný agitátor, ale přemýšlím a chci přežít.

Také mi nebylo po druhém očkování nejlíp. Můj organizmus prostě reagoval po svém. Rozbouřil se můj imunitní systém, a i paměť se zatřásla. Jakoby se záznam v mozku o úraze a další mé neduhy zaktivoval.  Jako bych si znovu ruku zlomila ruku a cítila, jak kosti bolí. Za den, za dva to však pominulo. To krátké nepohodlí mi stojí za to. Těším se na svobodný pohyb, na cestování, a hlavně mám dobrý pocit z toho, že nebudu ohrožovat ostatní. Nejsem ani biolog, ani politik, abych propagovala očkování. Ale nejsem ani žádná manipulovatelná ovce, která se nechá nerozumnými radami ovlivnit. Vezměte rozum do hrsti a přidejte špetku odvahy a solidarity. Takový recept potřebujeme. Zrovna tak jako vynálezy a víru v záchranu.

Už nebuďme tak vyděšení!

Zpět
Nejnovější pracovní nabídky

Top články

Covid nás vyděsil

Nikdo nebyl připraven. Nikdo na této planetě.

Celý článek

Na co jsem hrdá?

Debi žije střídavě v Kanadě – kousek od Toronta –...

Celý článek

Moc internetu

Na otázku "Jakou moc má internet dnes" odpovídá profesor...

Celý článek
Téma

Život je příliš krátký na později

Samozřejmě chceme, aby se rodina podílela na našem životě....

Celý článek
Příběhy

Na co jsem hrdá?

Debi žije střídavě v Kanadě – kousek od Toronta –...

Celý článek
Téma

Život je příliš krátký na později

Samozřejmě chceme, aby se rodina podílela na našem životě....

Celý článek
Téma

Zvídavost prodlužuje život

Zbavuje strachu a může nám i dokonce prodloužit život....

Celý článek
Téma

Život je příliš krátký na později

Samozřejmě chceme, aby se rodina podílela na našem životě....

Celý článek
Příběhy

Moje červená nit

Život žijeme dopředu a chápeme zpětně.

Celý článek