Nechte mne stárnout

Příběhy

Nechte mne stárnout…. s hvězdami našeho mládí

Jen proboha nevypadat tak staře, jak skutečně jsi! Vždyť 50 je jen číslo……… Takto se oblbují mnozí z nás „pokročilých“. Řekněme si to na rovinu. 50 let, to je půlka stovky prožitých let. A co na to vy?  Strhává vás také proud „for ever young“?

 

Popíši vám jeden příběh z Německa.

„Je to zázrak, že Pan Tau ještě žije“, řekly jsme si na oslavě. Obě jsme s přítomností této postavičky nepočítaly. Pan Tau se ale objevil.. „Tak ona pořád ještě žije?“  Ještě, to slovo ještě obsahuje něco zvláštního, dvojsmyslného. Třeba jako že v pokročilém věku to může být  kompliment a současně i potupa. Vypadáš ještě na svůj věk dobře. Jsi ještě fit v Tvém věku. Ty ještě žiješ. No teda!

Ale jak dlouho ještě?

Když mi moje kamarádka zavolala krátce poté, co se dozvěděla nepříznivou diagnózu, nezvedala jsem telefon, slůvko ještě v otázce hrálo významnou roli. Zrovna jsem to zvonění neslyšela.  Vůbec jsem netušila, o co jde, když můj mobil zvonil. Že jde o život, jsem se dozvěděla později. Odkládala jsem totiž své zpětné volání na další a další den, bála jsem se.  Ovšem zprávu, kterou mi nechala dlouholetá přítelkyně na záznamníku, jsem nikdy nevymazala. „Ráda bych Tě ještě viděla“, řekla. „Tak dlouho jsme se našimi životy provázely“, pokračovala.  „Jsem v nemocnici. Snad tu zůstanu jen chvíli. Pak Ti zase zavolám“, řekla a plakala.  V tu dobu jsem telefon neslyšela, zkoušela jsem totiž v jiném pokoji mého syna ze slovíček latiny. A ona se chtěla vypovídat, říci mi  o smutné diagnóze – karcinomu tlustého v jejích pětapadesáti. I mně bude za pár týdnů 50, zestárla jsem. Snad nejsem tak stará, to tak není, ale jsem tak nějak najednou starší.

Ale co? Rozhodla jsem se vzdorovat mým smutkům a trochu se jim postavit, a své padesátiny oslavit jako nějakou premiéru. Oslava se všemi přáteli a se všemi těmi, kteří by mohli být mými přáteli. Rozeslala jsem už pozvánky a motto party bylo: „Hvězdy našeho mládí“. Brala jsem to vážně. Kostýmy jsou povinné. „Já půjdu jako Pan Tau“, řekla moje na smrt nemocná kamarádka. A taky jsem si už rezervovala jízdenku na vlak“, dodala. Bylo to 4 měsíce před akcí, které se ale už s největší pravděpodobností neúčastní. Myslely jsme si to obě. Ale neřekly to. Možná že po té, co jsem položila telefon, plakala. Já brečela jisto jistě.

Jak se snáší bolest, jak se vyrovnám s tím, že čas tak rychle běží? Čím to je, že početné tlupy seniorů předbíhají skupiny mladších a že právě oni běží na plný plyn? Jak se porvat se stárnutím? Co zodpovědnost, odvaha, hrdost a radost? To jsou ty typické a už i patetické myšlenky 50-letého. To jsou otázky, které si dříve nikdo ani nepokládal. Proč taky? Obvykle byl člověk mrtvý, než se sám skutečně začal stářím zabývat, začal brát prášky na potenci anebo zažíval ještě druhé jaro. Před 100 lety už lidé v tomto věku leželi v hrobě, dnes teprve začínají druhé studium. Cestují do dálek namísto na hřbitov.

Jsme jinak staří? Mladí – Staří? Podle reklamy Best Ager (v nejlepším věku), je nás hodně a jsme vážená cílová skupina. Je to dnes prostě jinak. Životní očekávání se v předchozích 130 letech zdvojnásobilo, polovina dívek, které se narodí, se dožije více jak 100 let. Jen si to představte ! Máme více času. Ale hned se sem vloudila  otázka: co si s ním počneme? Já například nebudu ani za nic sedět klidně v ušáku s nohama na podnožce. Když už budu sedět, tak  budu přemýšlet o dynamické síle. Ušák je včerejší. A dát si nohy nahoru, to už vůbec nepřichází v úvahu. Protože teď je nutno zrealizovat ještě všechny sny. Běžet maraton v New Yorku, konečně vylézt na Kilimandžáro, učit se portugalsky, změnit bydliště a tančit tango.

Stárnout se stalo novým sportem. Je to jako něco, co musí člověk zvládnout na jedničku a s odhodláním. Bláhově jsem si tehdy myslela, že ten nápor někdy povolí. Jaký nápor, jaký tlak?

Nejdříve tě pronásledují třeba sedmnáctky, sebevědomě odhalující svá břicha, o  váze /své hmotnosti/ a o výborném maturitním průměru mohou jen snít. Pak jsou to vysoce talentovaní spolužáci, kteří tě míjejí v rekordním čase pro zvládnuté studia. Pak tě pronásledují kolegové, v jejichž kanceláři se stále svítí, když jdeš domů. Koneckonců vstoupí do tvého života matky, které mají s sebou vždy čerstvou mrkev a jejichž děti mají trojku z matiky a musí se zlepšit. A pak si myslíš, že jsi už dost stará na to, abys vše sama věděla, a zase tě předbíhá spousta těch, co to ví nejlépe a chtějí ti namluvit, že jsi stará jen tak, jak se cítíš.

Je mi 50 a necítím se ani o den mladší. Proč taky? Viděno statisticky, dá se o mně říci: budu ještě žít 33 let a v 83 letech budu mrtvá. Riziko, že umřu v příštím roce, pro mne není větší než pro 30letého, to značně poroste po mém 73.roce. Od šedesáti budu muset počítat s horším sluchem a pomalejšími reakcemi. S odbouráváním svalů jsem začala už ve čtyřiceti. Co se mé nálady týče, nacházím se jako středověký člověk ve zcela hnusné fázi, ano v nejhorším období mého života. Ve věku 45 až 50 jsou roky nejhlubších bodů psychologického stavu, v nichž se rozpadá většina manželství. Pravděpodobnost, že se manželství po 30 letech rozvede, je daleko větší než po pěti letech. Křivka spokojenosti v jednom průměrném životě probíhá ve formě U. Začíná vesele, klesá ve středním věku stále, aby se poté zase pomalu zvedala.

Stárnutí vypadá daleko hůře, než stav být starý. Snad si v 70 letech vychutnám klid, po němž nyní toužím namísto toho honu za věčným mládím, jak to dělá většina lidí mé generace. „Zasekávají se v absolutně krizové době, podobné jako je puberta“, říká vývojová psycholožka profesorka Pasqualina Perrig-Chiello. „Tento střední věk je stresující , ale velmi důležitá životní přechodová fáze, doba hledání smyslu a nové definice. Musíte akceptovat, že už nejste ti, kdo jste byli. Musíte se sami znovu poznat a v nejlepším případě se naučit mít se rád. Diktát pohlavních rolí znamená tlak navíc. Žena chce být pěkná, muž silný – kdo se od toho ve středním věku neoprostí, prohrál. Tady to jasně ohraničené pole úkolů  pro lidi ve středním věku: vzdát se a udržet se. Zůstat zdráv a ukázat slabiny. Být uvolněný a zůstat pohyblivý. Vzdělávat se dál a dostat se do klidu. Žádná stagnace, žádná hektika. Mladý v hlavě, botox na čele, moudrost v srdci. Stárnout hrdě. Rád. Později. Žádný stres! A pochopitelně nevypadat přitom staře. Moje maminka vypadala ve svých 60 přesně tak stará , jako byla. Ani ve snu by jí nepřišlo na rozum, že by cvičila pod vedením trenéra anebo dělala něco proti vráskám nebo se kvůli tomu nechala dokonce operovat. Byla starší a nevadilo jí to. Stará ale bohužel nebyla.

Mám ráda tu srdečnou ironii, s níž se ženy umí zasmát samy nad sebou a snaží se čelit stáří s nádherným humorem. Mám ráda ten milý soucit, s nímž ženy nad sebou sami pláčou a nádhernou otevřeností bojují proti nepříjemným překvapením. Umíme obojí. Moje kamarádka Pan Tau a já jsme ještě nikdy tolik neplakaly jako v poslední době. Ona ze strachu, že ztratí život, já ze strachu ztratit s ní můj život. A málokdy jsme se nasmály tolik jako v poslední době. Posíláme si písně, které by přicházely v úvahu na její pohřeb a diskutujeme o tom, jaký smuteční věnec bych jí měla na hrob položit, darovat peníze charitě pro dobrý účel. Nadáváme a chodíme a tančíme na nízkých podpatcích, nenecháváme se samotné a snažíme se si nic nevyčítat.

„Od té doby, co mám rakovinu“, řekla mi nedávno. „Stalo se to nejhorší. A víš co? Každou noc bojuji proti svým démonům. Ale nikdy jsem nebyla v mém životě tak šťastná jako právě teď!“ Tak je to s každým osudem, každou životní fází, kterou musíme projít, jestli chceme nebo ne. To, co jsme si nemohli představit, nastane. A pak nejsme tím člověkem, co předtím. Profesor Chiello říká: „Většina úspěšně zestárlých lidí vyvinula zcela vlastní standardy. Ty, které vás převedou přes překážky, se loučí se starou identitou a soustředí se na novou. Psychiatr Jung řekl: „Nemůžeme v odpoledne života žít  podle programu jako dopoledne , neboť co bylo ráno, je zítra moc a večer je málo. A co je pravda ráno, večer pravda není“. Stáří není jen číslo. Je to daleko více než to. Na štěstí. O kolik více času bychom měli, kdybychom byli moudřejší, kdybychom se lépe znali a zjistili, co je podstatné a na čem v životě nezáleží?

„Pan Tau“ mi poslala pozdrav z Irska. Ona tam vždy chtěla. Mezi dvěma chemoterapiemi se vydala přes moře a dala se tam na tanec. Taky si nechala udělat tetování. „Kdykoliv je to možné, splním si nějaké přání“, napsala mi. Stárnout znamená i diagnózu na smrt – a nejlépe uděláte, když přestanete marnit svůj čas. Nedělat příliš moc kompromisů a neodsouvat splnění si svých srdečních přání na později.  Čas běží a já jsem nežila půl století jen tak pro nic za nic anebo jen kvůli tomu, abych se cítila mladá.

Když se vám udělá přes noc nová vráska, když vám v autobuse dvacetiletý mladík uvolní místo a když vám operují hallux valgus…….., cítíte víc, jak rychle ta doba uběhla. Bolí to, bolí, ale otvírá to nové životní prostory. Nepotřebuji žádnou motivaci. Stojím v zenitu mého času, v odpoledni mého života a už mezitím vím dost dobře, co chci a co je pro mne dobré. Na zdraví. Vím, co umím. A co neumím, tak to si mohu dovolit nechat být. Vím, co cítím. Nevěřím už všemu, co si myslím a považuji za absolutně možné, že nemám vždy pravdu.

I některé ty sny, co jsem si vysnila, se nesplnily. Cesta kolem světa, dům na venkově, práce na zahradě, přečíst všechno od Thomase Manna. Nevadí. Ale mnohé se vyplnily………….

S hvězdami mého mládí. Šla jsem na oslavu mých narozenin jako Nena

. Tygří legíny, triko Rolling Stones, čelenka, červené rukavice. Všichni pozvaní byli shromážděni, když jsem s bušením srdce přišla na pódium. Všichni hosté čekali na moje vystoupení. Chtěla jsem se cítit jako pop star a sama – ne z nahrávky – zazpívat tu známou Neninu píseň. Být jednou popová hvězda. Kdo mi v tom zabrání?  Už jsem na to přeci dostatečně stará. Šveholení hostů sláblo, DJ vypnul hudbu, tak jsem nakoukla za oponu a uviděla mé přátele, hvězdy mého života: Steffi Grafovou, princeznu Leah a Rockyho Balboa, Pipi Punčochatou, Udo Lindenberga, Tinu Turner, Karkulku, Drákulu, včelku Máju, Freddie Mercuryho a Sissi a Pana Taua. Opona se otevřela a já zpívala „Nějak a někdy začne budoucnost, nebudu už dlouho čekat !“ Pak jsme – my všichni s tou artrózou, vysokou hladinou cholesterolu – slavili a byli jsme tak uvolnění, jakoby už neměl přijít zítřek. Protože to, co je pravda ráno, večer už pravda být nemusí. A pak? Zbytek je budoucnost, říká Jahnke. Moje kamarádka Pan Tau měla 7.října narozeniny. Je to už podruhé, co s nimi nepočítala. Happy birthday !

 

 

 

 

Zpět
Nejnovější pracovní nabídky

Top články

Covid nás vyděsil

Nikdo nebyl připraven. Nikdo na této planetě.

Celý článek

Na co jsem hrdá?

Debi žije střídavě v Kanadě – kousek od Toronta –...

Celý článek

Moc internetu

Na otázku "Jakou moc má internet dnes" odpovídá profesor...

Celý článek
Téma

Život je příliš krátký na později

Samozřejmě chceme, aby se rodina podílela na našem životě....

Celý článek
Téma

Covid nás vyděsil

Nikdo nebyl připraven. Nikdo na této planetě.

Celý článek
Téma

Život je příliš krátký na později

Samozřejmě chceme, aby se rodina podílela na našem životě....

Celý článek
Příběhy

Na co jsem hrdá?

Debi žije střídavě v Kanadě – kousek od Toronta –...

Celý článek
Téma

Život je příliš krátký na později

Samozřejmě chceme, aby se rodina podílela na našem životě....

Celý článek
Téma

Zvídavost prodlužuje život

Zbavuje strachu a může nám i dokonce prodloužit život....

Celý článek