Rozhovor se spisovatelkou

Téma

Dnes jsem si přinesla „úlovek“ z knihkupectví. V obchodě měli už jen poslední exemplář „Diagnóza žena“ od Zuzky Součkové. Všechna její díla byla totiž vyprodaná. Řekla jsem si „to bude asi čtivé a zábavné“ a těším se už nyní, až se do knihy české autorky ze západočeského kraje začtu a jistě i zasměju.

Zuzka je zajímavá žena. Učitelka na základní škole, pět křížků na krku, ale plná odhodlání a s velkou výdrží. Jsem moc ráda, že jsem našla dalšího nadšence po padesátce, kdo nechce jen přežívat. Proto jsem s paní Součkovou udělala před pár týdny tento rozhovor.

 

Zuzko, co Vás vedlo k tomu, abyste „na stará kolena“ vyběhla?

Vlastně ani nevím, co bylo prvotním impulsem, abych začala běhat.

Snad to byla touha neztloustnout – což vlastně nikdy nehrozilo, snad chuť začít něco nového. Nebo to byla snaha poměřit si síly se svým mužem – běžcem? Či jsem chtěla objevit a poznat, kde je hranice mých schopností? Byl impuls v tom, že naše tři děti postupně opouštěly rodné hnízdo? Možná jsem chtěla poznat nepoznané a do života vnést novou jiskru.

Dnes už nevím, proč jsem ve 47 letech, ve věku kdy většina končí, začala běhat. V každém případě mohu říct, že jsem toho nikdy nelitovala a nikdy, ani když jsem prošla dvěma běžeckými úrazy, jsem tento krok nepovažovala za chybný.

Co Vám to dalo kromě zdravého pohybu?

Běh mi život obrátil naruby. Zjistila jsem, že dokážu všechno, co si umanu. Že limity si tvořím jen ve své hlavě a že všechno jde, když se chce. Dozvěděla jsem se o sobě, že nejsem takové sportovní dřevo, jak jsem se celý život domnívala, a o čemž se mě snažily přesvědčit kdysi dávno paní učitelky ve škole. Díky běhu vím, že mohu žít naplno i když mi táhne na šedesát.

A také jsem díky běhu napsala čtyři knížky.

Stala jste se úspěšnou spisovatelkou. Měla jste již dřív písemnou tvorbu ráda?

Nikdy jsem si nepsala žádné deníky, básničky do šuplíku. Nic. Nikdy jsem nechtěla být spisovatelkou. Poslední souvislý text byla maturitní písemka z češtiny, pak mi vypadla tužka z ruky a až do skoro padesáti let jsem nenapsala nic. Ovšem pak… běhání… spousta myšlenek, blog a posléze knížky s názvy: Když se dáma rozběhne, Deník běžkyně, Běh života s úsměvem, a poslední téměř ještě horká novinka Diagnóza žena.

Vlastně jsem spisovatelkou právě díky běhání. Díky tomu, že si ve své hlavě nestavím limity, které by mi bránily něco dokázat. A napsat knížku je stejná dřina jako uběhnout maraton či devadesát kilometrů (ano, to je můj rekord – tedy přesně 88,55 km), možná i větší. Ale když se chce, všechno jde…

Ptáte se mě, jak dlouho knížku píšu?

To takhle ve čtyři ráno ke mně přijde múza, políbí mě na čelo a já dostanu nápad, někdy je to jen slovní spojení, jindy vtipná glosa. Pokud se donutím rozsvítit a zapsat si to, mohu s tím začít pracovat. Pokud se mi nechce, zmizí nápad v propadlišti dějin. Ráno sice vím, že jsem měla výbornou myšlenku, ale to je tak všechno. Nikdy už si nevzpomenu, co to bylo.

Mé knihy jsou knihy vtipných fejetonů ze života a ty zapisuji postupně. Nahrubo mám knihu rychle, ale pak ji upravuji, přepisuji, cizeluji.

Důležité je také vědět, že ji nakladatelství bude chtít vydat. A nejdůležitější je termín odevzdání. Těsně před termínem mám chuť ji celou přepsat. Naštěstí to není z časových důvodů možné, a možná i proto jsou moje knížky oblíbené.

Díky sociální síti nejsem odříznutá od čtenářů, kteří mi dávají zpětnou vazbu, jak se knížky líbí. Ohlasy mám kladné. Je velice příjemné číst, že se lidi u knížek baví, smějí se, nacházejí v nich sami sebe a mohou se ztotožnit s autorkou.

Každou knížku, kterou napíšu, dám nejprve přečíst mé mamince. Ta mi ji vždycky pochválí, takže možná to není ten pravý kritik, ale pochvala potěší každého.

 

Knihy, které jsem napsala, na knižním trhu rozhodně nezapadly a jsou úspěšné. O čemž hovoří i to, že první kniha byla vyprodaná během půl roku. Dotisk nebyl možný a neustále mě bombardují čtenářky s prosbou, kde ji seženou. Pro ně mám dobrou zprávu – vyjde na jaře 2020 znovu.

V současné době mám v hlavě i v počítači další a další příběhy a tak doufám, že je dotáhnu do konce a budou tak moci pobavit další čtenářky a čtenáře.

Jaké máte plány, jaká přání? Nechtěla byste si po padesátce třeba odpočinout?

Jak jsem už řekla před chvilkou, měla jsem dva běžecké úrazy, které mě v současné době z dálkových běhů odstavily. Já se ale nevzdávám. Pořídila jsem si koloběžku a tak si na prahu šedesátky okopávám kotníky při jízdě na tomto stroji. Mám už dvě, jednu závodní a jednu na nákupy a do práce. Také jezdím hodně na kole, takže i přes zdravotní potíže trávím pořád hodně času pohybem venku.

Před třemi lety jsem začala s otužováním a celoročně se denně koupu ve venkovním bazénu.

Pozorný čtenář určitě už ví, že mé životní motto zní: „Jen ten, kdo jde pořád dál, nepoddá se nepřízni osudu, jen ten může něco dokázat.“

 

Zpět
Nejnovější pracovní nabídky

Top články

Covid nás vyděsil

Nikdo nebyl připraven. Nikdo na této planetě.

Celý článek

Na co jsem hrdá?

Debi žije střídavě v Kanadě – kousek od Toronta –...

Celý článek

Moc internetu

Na otázku "Jakou moc má internet dnes" odpovídá profesor...

Celý článek
Téma

Život je příliš krátký na později

Samozřejmě chceme, aby se rodina podílela na našem životě....

Celý článek
Téma

Covid nás vyděsil

Nikdo nebyl připraven. Nikdo na této planetě.

Celý článek
Téma

Život je příliš krátký na později

Samozřejmě chceme, aby se rodina podílela na našem životě....

Celý článek
Příběhy

Na co jsem hrdá?

Debi žije střídavě v Kanadě – kousek od Toronta –...

Celý článek
Téma

Život je příliš krátký na později

Samozřejmě chceme, aby se rodina podílela na našem životě....

Celý článek
Téma

Zvídavost prodlužuje život

Zbavuje strachu a může nám i dokonce prodloužit život....

Celý článek