Zatím se v Berlíně nestřílí

Příběhy

Pocítila jsem ale na vlastní kůži, že tato německá metropole trpí až nezdravě. Že už by se z těch politických změn zbláznili?

Berlín, dříve centrum kultury, po mnoho let město rozdělené, před 30 lety zase spojené a nedávno zaplavené spousty cizinců s jinými návyky a z odlišných kultur. Tomu všemu se Berlíňané musí přizpůsobit? O víkendu jsem narazila na dva představitele Berlína, kteří jsou z toho všeho silně nervózní.

Jedu si tak v sobotu před večerem metrem do centra Berlína, na známé náměstí Alexander Platz. Musím jednou přestoupit, z U-Bahn na S-Bahn a protože jsem si nebyla jistá, že volím správný směr, oslovila jsem jednu mladou Němku a dotázala se. Úplně se lekla, že jsem se jí zeptala. Svírala svou kabelku v podpaží, jako bych měla být nějaká teroristka či zlodějka. Měla strach. Na konec mi odpověděla a já se na ni usmála mezi desítkami cestujících všech národností a barvy pleti v městské hromadné dopravě.

V sobotu večer bylo náměstí plné všelijakých lidí. Hlučno a nepříznivo. Pršelo a i přesto zde migrovalo mnoho lidí. Především mladí a opilí, s velkou kuráží až s agresivitou. Teď jsem tiskla svou kabelku zase já.

Vzpomněla jsem na doby, kdy žily rodiny stejného jména na obou stranách velkého města, rozděleného zdí. V Berlíně východním a západním. Nemohli se navštívit, nesměli se setkat. Každý třetí občan z východního režimu byl členem Stasi nebo pro tajnou policii pracoval. Tehdy měli Němci  v tom přísném policejním státě permanentně strach. Strach z udání, strach z nepodařeného pokusu se dostat do svobodného světa nebo mít jen kontakt s někým ze Západního Berlína. Všude jen strach a nesvoboda.

Dnes jsem strach cítila také. Ale byl to strach jiného druhu. Strach z kriminality, ze záště jednoho k druhému, strach o sebe v té změti lidí s různými hodnotami a návyky. Necítila jsem nic jako pohodu, pěknou atmosféru města, soudržnost obyvatel, zájem o ostatní. Ne, nic takového v Berlíně dnes není. Je zde mnoho jedinců, kteří neumí jazyk, kteří nechtějí nic jiného než finanční podporu a bohužel je zde i mnoho takových, kteří se nemíní podřídit pravidlům a dělají si skutečně, co chtějí.

Jsem tu taky jako cizinka. Ale umím jazyk, mám jejich vzdělání, jsem slušná a poslušná. V neděli mi to však bylo k ničemu.

Opouštím deštivý Berlín v neděli v poledne, jedu dle pravidel přiměřenou rychlostí a směřuji dle navigace z této rozsáhlé metropole ven. Na křižovatku vjedu na zelenou, jedu ve svém pruhu a ze strany prosviští přede mnou bílý sporťák – Mercedes. Troubí jako o život, tak zpomalím a zavětřím, že se něco divného děje. Malý Mercedes mne zleva na křižovatce předjel a zastavil napříč před mým autem. Scéna jako z filmu, kdy policie honí pachatele a zatarasí autem cestu. Nechápala jsem. V každém případě jsem zastavila, i když to bylo uprostřed tříproudé silnice, stáhla okénko auta a se zájmem se vyklonila. Zuřivý Němec vyskočil z Mercedesu, řval a nadával. Lomcoval mi s dveřmi auta a chtěl, ať vystoupím. Proč? Nic jsem neprovedla. Proč on zastavil provoz a blázní jako nepříčetný? Pokusila jsem se naivně uklidnit toho vysokého čtyřicátníka slovy, že je výborný řidič, neboť tak bravurně vymanévroval z křižovatky. Ale on běsnil, že jsem mu tam náhle vjela, že asi bude mít poškozenou pneumatiku a slovy „ženská, co tady děláte?“ mě chtěl znejistit a vystrašit. Strach jsem neměla, ale šok, co ten blázen po mně vlastně chce? Když mi lomcoval s dveřmi a jeho partnerka stála u jeho auta, prohlásil, že to vyřeší 200 EUR. Pak policii nezavolá. Mlčela jsem jak zařezaná a hlavou se mi honily myšlenky, co mám dělat. On nevydržel a zeptal se „umíte vůbec německy?“ Já jen jedním slovem poznamenala „ja“. Sápal se mi do auta, tak jsem plynulou němčinou před zraky ostatních řidičů, co nemohli pokračovat v jízdě, vyslovila návrh: nesmíme tu blokovat dopravu! On na to – tak jeďte stranou, odstavíme naše auta. Já však využila situace, že jsem na rozdíl od něj za volantem a vyjela opatrně z toho trapného místa. Zuřivý muž obešel zprava moje auto a bušil do něj jako blázen. Jen pryč, jen pryč, než mě ten šílenec zabije!! Adrenalin v mé krvi vyskočil a já jak v německém seriálu „Autobahn-Polizei“ nebo jak se ta kriminálka jmenovala, ujížděla z místa činu. Jedno, co se stane. Nikomu jsem nic neudělala, nezničila, nikdo si neublížil, tak vlastně co? Kdyby měl ten řidič pistoli, určitě by ji v ten moment použil. Ještě že neměl basebalovou pálku či hasák v autě. Svůj vztek ale projevil bouchnutím pěstí do pravých dveří, atak mám z Berlína suvenýr. Větší škody nedopustím a hlavně!!! Já se nevzdám.

Ještě že se v tom Berlíně nestřílí. Zatím……

 

Zpět
Nejnovější pracovní nabídky

Top články

Na co jsem hrdá?

Debi žije střídavě v Kanadě – kousek od Toronta –...

Celý článek

Moc internetu

Na otázku "Jakou moc má internet dnes" odpovídá profesor...

Celý článek
Téma

Život je příliš krátký na později

Samozřejmě chceme, aby se rodina podílela na našem životě....

Celý článek
Příběhy

Na co jsem hrdá?

Debi žije střídavě v Kanadě – kousek od Toronta –...

Celý článek
Téma

Život je příliš krátký na později

Samozřejmě chceme, aby se rodina podílela na našem životě....

Celý článek
Téma

Zvídavost prodlužuje život

Zbavuje strachu a může nám i dokonce prodloužit život....

Celý článek
Téma

Život je příliš krátký na později

Samozřejmě chceme, aby se rodina podílela na našem životě....

Celý článek
Příběhy

Moje červená nit

Život žijeme dopředu a chápeme zpětně.

Celý článek